Pátek, Říjen 18Běloruský dům v Praze

Dva dny v Bělorusku

Dva dny v Bělorusku

Bělorusku jde prožít spoustu věcí třeba i za pouhé dva dny. Zážitky dokáže znásobit hodiny dlouhá cesta vlakem nebo pravá minská půjčovna aut. Nedaleké Bělorusko tak nabízí velkou exotiku téměř “za humny”.



Nestává se často, aby našinec, zvyklý na pohodu střední Evropy, vyrazil do země, jako je Bělorusko. Krajina je to sice blízká (hraniční město Brest se nachází „pouhých“ 930 kilometrů od Prahy), ale i tak pro české turisty vzdálená. Svůj vliv na to zajisté také má nepříliš lichotivá vizitka prezidenta Lukašenka, kterou prezentují evropská media a celková neznalost regionu. A právě to neznámo mě utvrdilo v tom, že tuto postsovětskou republiku pojedu navštívit.

Zámek NasvižZámek Nasviž

Minsk radniceMinsk radnice

Minsk - katedrálaMinsk – katedrála

Příjezd do Minsku

Vlakem se z Prahy dostanete do Běloruska bez přestupu. Já jsem zvolil trasu se zastávkou ve Varšavě, z které jezdí několikrát denně vlaky směr Brest a dále do Minsku. Její historické centrum se nachází na seznamu kulturního dědictví UNESCO, ale sama osobě toho moc co nabídnout nemá. Veškeré pamětihodnosti projdete během několika hodin. Za zmínku stojí především Palác kultury a staré město s královským hradem, který spíše připomíná zámek.

Varšava je však pouze přestupní stanice a tak spěchám na vlak do Minsku. I když většina známých nemohla pochopit, proč do Běloruska jedu vlakem a neletím, já si stojím za svým. Cestování do zemí jako Ukrajina nebo Bělorusko je svým způsobem dobrodružstvím, na druhé straně se není čeho bát. Každý má ve vlaku své lehátko, při nástupu dostanete čisté povlečení a ručník. V každém vagonu je i člověk, který se stará o vaše pohodlí. Nabízí nápoje, občerstvení a pravidelně čistí sociální zařízení. Vlak vyjíždí v 9 večer a v kupé semnou jsou i dva Bělorusové, toho času žijící v Izraeli, a jeden Rus, cestující až na Kavkaz.

Minsk - budova parlamentu

Všichni se náramně diví, proč jedu sám právě do Běloruska a básní o tom, jak je Praha krásná a jak by tam chtěli žít a pracovat. Tomu se zase naopak divím já. Po zhruba třsch hodinách přijíždíme do hraničního města Terespol. Je noc a já rozespalý podávám pas polské hraniční kontrole. Vidí, že jsem z Česka a tak se o mě moc nestarají. Spíše kontrolují pasy ostatních, kteří nemají pasy zemí EU. Popravdě, čekal bych ale důkladnější prohlídku. Na zavazadla se ani nepodívali, natož, aby je kontrolovali. Tak snad na běloruské straně to bude důkladnější. Ostatně, dostat víza do Běloruska nebyla žádná procházka růžovým sadem. Vše se musí s dostatečným předstihem řešit na velvyslanectví v Praze. Cena 60 euro také není nejmenší. Potřeba je i zvací dopis od soukromé osoby nebo agentury, doklad o zpáteční jízdence nebo letence, doklad o zaměstnání v ČR a v neposlední řadě i doklad o ubytování v Bělorusku. Jedním slovem mnoho papírování a to ani nemáte jistotu, zdali vízum dostanete.

Výměna kol a celní kontrola

Opouštíme polskou stranu a přejíždíme hranici do Brestu. Ještě ale než dorazíme na samotné nádraží, je potřeba vyměnit kola u všech vagonů našeho vlaku. Neuvěřitelně zdlouhavý proces naši cestu protahuje minimálně o tři hodiny. Je nutné nadzvednou všechny vozy i s cestujícími, kuli jinému rozchodu běloruských železnic vyměnit podvozky, vrátit vagóny zpátky a vše důkladně upevnit. Během této procedury probíhá i kontrola dokladů ze strany běloruských celníků. Opět bych čekal nějakou důkladnější prohlídku, ta se ale opět nekoná. Určitá nervozita je ale na místě, když strážníci sesbírají všechny pasy a vy minimálně hodinu a půl nevíte, co se s ním děje a zdali ho ještě dostanete nazpátek.

Podařilo se, po několika hodinách je vlak konečně připraven opustit Brest a vydat se na zbylých 370 kilometrů do Minsku. Nutno podotknout, že Běloruský čas je oproti České republice o dvě hodiny vpřed a tak je jakoby mávnutím kouzelného proutku najednou pět ráno (tři hodiny kontrola a výměna podvozku + dvě hodiny časový posun).

Usínám a v devět ráno se probouzím na hlavním nádraží v Minsku. Snažím se najít nějaké informace a doufám alespoň v nějaký nápis Latinkou. Bohužel. Vše je v Azbuce. Nacházím alespoň mapu města, ale vše opět psáno Azbukou. Rezignuji a sedám do taxíku, který mě za pár dolarů odváží do centra města, kde je i mé ubytování.

A klíče hoď do schránky

Co se ubytování v Minsku týče, doporučuji jednoznačně ubytování v soukromí. Hotely, které nabízí mezinárodní rezervační systémy, se pohybují v rozmezí od 100 do 300 euro za noc! Dokonalý business, nemyslíte? Vízum dostanete pouze na základě dokladu o ubytování, ale ubytování je dražší, než v západní Evropě. Nicméně i pro neznalce Azbuky, existuje dostatek možností na pronájem bytu přímo v centru hlavního města a to v ceně již od 40 dolarů. Já jsem si pronajal nově zařízený byt v centru za 60 dolarů na noc. Smlouva se samozřejmě nepodepisuje, protože celý obchod probíhá více méně na černo. Platba v USD je přímo vyžadována, protože běloruská měna zaznamenává strmý pád. Majitel mi dal klíče od bytu, ilustroval mě, kde co v bytě najdu, a až prý budu odjíždět, mám klíče hodit do schránky a zaslat mu SMS.

Minská národní knihovnaMinská národní knihovna

Nádvoří zámku NasvižNádvoří zámku Nasviž

Okolí zámku NasvižOkolí zámku Nasviž

Konečně nastal čas na prohlídku města. Ač je 27. prosince, zima se nedostavila a teplota se pohybuje kolem 7 stupňů nad nulou. Minsk je město s dlouho historií. První zmínky o něm jsou datovány do roku 1067. Bohužel nevůlí osudu bylo kompletně zničeno během druhé světové války a tak se toho moc z doby před válkou nedochovalo. Vše je postaveno nově v sovětském stylu. Městem vede hlavní, asi 17 kilometrů dlouhá, ulice „Prospekt Nezavisimosti“. Ta má v centru šest pruhů (tři v každém směru), na některých místech i osm (čtyři v každém směru), a i přesto se na ní tvoří neuvěřitelné zácpy.

Fotím si vše, co mi před oči přijde, protože Minsk byl mým dlouholetým snem a nechci vynechat ani jednu památku. Menší zádrhel nastává u budovy prezidenta Lukašenka, kterou si zdokumentuji asi deseti snímky. Ihned je u mě voják, který mi rusky vysvětluje, že tato budova se nesmí fotit. Jednu ruku má na zbrani, druhou naznačuje, ať vše předním vymažu. A i když neumím ani slovo rusky, gestikulaci chápu a poslušně vše mažu. Nakonec to ale bylo příjemné setkání. Voják mi popřál anglicky hezký den a ať si užiji Minsk. Ta zbraň ve mně sice vzbudila menší nervozitu, ale vše nakonec proběhlo v přátelském duchu.

Kamarádka Viktorie

Od této chvíle jsem si ale začal všímat jedné nepřehlédnutelné skutečnosti. Doslova všude, na každém roku, na každé stanici metra, vždy je všude alespoň jeden policista. Je to dobře nebo špatně? Musí každý posoudit sám. Místní tomu nevěnují velkou pozornost a jejich životy klidně plynou dál. Po chudobě a bezpráví, jak zdůrazňují západní media, není ani vidu, ani slechu. Kolikrát se já, středoevropan s poměrně dobře placeným zaměstnáním, cítím jako ten chudší.

Procházím Minskem a marně hledám nějakou restauraci. Buď jsou schované, anebo v okolí hlavních tříd „Prospekt Nezavisimosti“ a „Vulica Lenina“ žádné nejsou. McDonald´s nezklame a v Bělorusku je to zřejmě nejoblíbenější restaurace. Za dva dny, co jsem zde byl, jsem viděl asi 4 a všechny byly beznadějně plné a všude se stály fronty až ven.

Večer se potkávám s Viktorií. Je to mladá studentka z Minsku, která byla na několika výměnných pobytech v Německu a ve Švédsku. Může tedy porovnat rozdíly mezi životem v Bělorusku a v EU. S Viktorií jsem si začal psát pár dní před svým příjezdem do Běloruska na mezinárodní internetové síti couchsurfing.com. Pokud cestuji sám, zpravidla využívám tento web jako pomocníka. Vždy jsem tak potkal zajímavé a hodné lidi, kteří dokážou pomoci, a člověk se alespoň v cizí zemi necítí osamocen. Ptám se na nedávné prezidentské volby, které vyvolaly i opoziční nepokoje. Mladí lidé prý ale volit příliš nechodí, prý to stejně nemá cenu a obecně v Bělorusku převládá názor o manipulaci voleb. Rovněž tak si většina lidí myslí, že bombový útok, který se odehrál v dubnu 2011, byl prací vládních složek.

Večerní prohlídka s vůni bramboráku

Procházíme noční Minsk a já se nestačím divit, jak je město odlišné od toho denního. Všechny budovy krásně nasvícené, že nestačím fotit. Za návštěvu v centru bezesporu stojí majestátní budova opery a baletu, kterou naleznete v parku „Janki Kupaly“. V centru se také nachází jezero s ostrůvkem, kde je pomník plačících běloruských žen, které čekají na návrat svých mužů z války. Hned vedle jezírka nalezneme jedinou dochovanou část města, která nebyla zničená během druhé světové války. Jedná se o takzvaný „Trinity Hill“, bělorusky „Trojeckaje Pradmiescie“.

Za návštěvu zde stojí několik místních restaurací s běloruskými specialitami. Mluvíme-li o specialitách běloruské kuchyně, já jsem ochutnal takzvané „Draniki“. Jsou to v podstatě české bramboráky, ke kterým jsem měl ještě kuřecí maso a vejce se slaninou. Příjemná kombinace, která mě zasytila za pouhé tři dolary. K „Trinity Hill“ patří také katedrála svatého Ducha, která ve večerních hodinách, nasvícená, působí opravu majestátně. Uniknout by vám neměla ani stará radnice, která se nachází v bezprostřední blízkosti katedrály.

Na předměstí za návštěvu určitě stojí nová budova národní knihovny. Tato futuristická stavba mění barvy jak na běžícím páse a ti, co si rádi hrají s fotoaparátem, si určitě přijdou na své. Doporučuji také navštívit vyhlídkovou terasu, která se nachází ve 20. patře na střeše budovy. Z ní je krásný výhled na celou svítící metropoli. A teprve tady si uvědomíte délku hlavní třídy „Prospekt Nezavisimosti“, která se celá osvětlená táhne osm kilometrů až do centra.

Trochu jiná půjčovna aut

Minsk je svým způsobem krásné město, ale většinu pamětihodností jsem již viděl. Druhý den jsem proto chtěl věnovat návštěvě dvou zámků zapsaných na list světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o zámky Mir a Ňasviž, které se nachází nedaleko od sebe zhruba 100 kilometrů od Minsku. Přiznám se, že jsem ani neuvažoval o místní hromadné dopravě, která snad ani do těchto míst z Minsku nejezdí, a když, tak jen velmi složitě. Má známá mi tedy poradila levné autopůjčovny v okolí mého bydliště. První má zavřeno, zkouším tedy druhou. V rámci šetření financí jsem odmítl celoevropské společnosti jako Sixt nebo Europcar, u nichž půjčení automobilu s limitovanými kilometry stálo zhruba 60 euro na den.

Jedna byla dvě zastávky metrem od mého bydliště a tak jí jedu zkusit. Adresu jsem našel správně ale na místě, kde měla být autopůjčovna, nacházím pouze oprýskaný panelák. Volám tedy na číslo, uvedené na internetových stránkách. Jelikož dotyčný neumí moc anglicky, snažím se pomalu vysvětlit, že stojím na uvedené adrese a chci si půjčit automobil. Za chvíli vykoukne z okna mladík a volá na mě rusky, ať počkám, že je hned dole. Ok, trochu divné, ale uvidíme. Za pět minut se objeví ten samý pán a lámanou angličtinou vysvětluje, že má asi dvacet aut a občas je někomu půjčuje.

Auta mu stojí na dvoře před domem a nejedná se rozhodně o žádné ojetiny. Nejdříve mi nabízí nové BWM M3, BMW X5, Mercedes CLS nebo Minicooper. Odvětím, že to je na mě moc drahé a něco takového nepotřebuji. Nabízí tedy Renault Laguna za 40 dolarů na den. To už je lepší a auto tedy beru. V autě na koleni sepíšeme dokumenty, pán se ani nestará, jestli mám řidičský průkaz, jen chce vědět číslo pasu, adresu ubytování, telefonní kontakt a kam asi tak pojedu. Za pět minut vyřešeno a já můžu vyrazit. Ptám se ještě na kilometrový limit, žádný prý není a auto mu můžu vrátit kdykoliv během druhého dne.

Mir a Nasviž

Bez mapy, s nulovými znalostmi Azbuky a ruského jazyka, se vydávám hledat dva zámky uprostřed Běloruska. Směr od Minsku vím, že se mám vydat na Brest a Baranavičy. Nejhorší je však cesta po Minsku a asi hodinu se bez jakékoliv orientace snažím vymotat z města. Pokouším se vždy držet jeden směr, ale časté uzavírky a opravy silnic mě zavedly na velká sídliště na kraji Minsku a po cedulích ukazující na dálnici ani vidu ani slechu. Asi po hodině konečně uvidím odbočku na dálnici M9, která vede okolo Minsku. Napojím se na ní a posléze vidím i ceduli na Brest. Odbočuji tedy a najednou jedu po krásné dálnici, bez hrbolů a děr, ale i bez svodidel a namalovaných čar. Nevadí, jízda je to krásná, slunce svítí, a já si to uháním krajinou, která velmi připomíná roviny v Nizozemsku. Jediné co je jiné, jsou nápisy v Azbuce. Cedule odkazující na Mir zatím žádná a tak se raději prám čekajících na zastávce, jestli jedu správně. Pán prý jede stejným směrem, tak nabízím, že ho svezu s sebou. Lámanou směsicí všech slovanských jazyků dohromady se pokouším konverzovat a kupodivu se daří. Po hodině a půl jízdy z Minsku konečně vidím ceduli odkazující na Zámek Mir osm kilometrů od dálnice.

Mir je malá vesnice a pravděpodobně byste do ní nikdy nezavítali, nebýt nádherného zámku, jehož stavba byla zahájena na konci 15. století. Při napoleonských válkách byl značně poničen a opraven byl na konci 19. století. Zapsán na seznam světového dědictví UNESCO byl v roce 2000. K zámku patří i rozlehlý zámecký park s jezerem. Je to velké lákadlo pro turisty a tak si Bělorusové dávají opravdu záležet na jeho krásném vzhledu i úpravě parku. Vstup do okolí zámku je zdarma, vstupné do muzea, které se nachází uvnitř, se již platí. V přepočtu jsou to zhruba tři dolary. K zakoupení zde jsou nejrůznější upomínkové předměty a brožury ve světových jazycích.

Zpáteční cesta po paměti

Čas přemístit se na druhý zámek, který leží zhruba 30 kilometrů od Miru. Je jím zámek Ňasviž ve stejnojmenném městě. Silnice je pěkná, opět žádné díry a ani žádné jiné automobily. Projíždím pár vesnic, které na první pohled vypadají velmi chudě. Hlavní silnice je asfaltová, ale vedlejší silnice jsou již jen prašné. K tomu polorozpadlé dřevěné domy, mnohdy bez elektriky. I tak se žije ve 21. století. Po půl hodině přijíždím k zámeckému areálu. Již z dálky vypadá Ňasvižský zámek majestátně. V jeho okolí se znovu rozkládá velký zámecký park s několika jezery. Od roku 1533 zde sídlila významná rodina Radziwillů, která nechala zámek v roce 1582 přestavět. Jeho rekonstrukce byla dokončena v roce 1604. Zapsán na seznam světového dědictví UNESCO byl, stejně jako jeho nepříliš vzdálený kolega, v roce 2000. Zámek má půdorys hradu. Kolem se nachází vysoké hradby s hlubokým vodním příkopem. To vše tvořilo z tohoto místa nedostupnou pevnost. Vstup do okolí zámku je znovu zdarma, vstup do muzea se platí v přepočtu třemi dolary. Celý komplex byl na konci roku 2010 zrekonstruován a tak je vše ještě nově vyhlížející a září barvami.

Zámek Mir

Pomalu se začalo stmívat a tak je nejvyšší čas vyrazit zpět do Minsku. Jedu po paměti, protože mapu stále nemám. Menší komplikace zažívám ve vesnicích, kde není veřejné osvětlení a tak se vždy bojím, že zahnu špatně, protože značení jaksi chybí. Konečně nacházím dálnici a spokojeně si to můžu uhánět směr Minsk. A opět ta okrajová sídliště bez označení směru. Hodinu bloudím, až konečně nacházím hlavní ulici „Prospekt Nezavisimosti“, která mě dovede až k místu mého ubytování.

Tím také skončilo mé dvoudenní putování po krásách Běloruska. Samozřejmě, míst, která by se dala navštívit je více. Například historické město Grodno nebo samotný Brest s pevností z 19. století. Mezi památkami UNESCO je také zapsán Bělověžský prales nebo Struveho geodetický oblouk. Tato místa snad navštívím jindy. Pokud chcete vidět něco trochu jiného, ale ne daleko od domova, je Bělorusko pro Vás tou pravou destinací.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *